Sbor, který vedu, čekají záhy volby do staršovstva. Volby jsou v našem církevním zřízení nástrojem, díky kterému společně rozpoznáváme Boží vůli, Boží povolání jednotlivců ke službě ve staršovstvu. Nemělo by jít o pouhou preferenci jedněch kandidátů před druhými, ale o skutečné hledání před Boží tváří těch, které Pán církve k tomuto úkolu povolal a určil. Původně jsem chtěl psát o kritériích, podle kterých bychom se měli orientovat, ale pak jsem se rozhodl pojmout svoje oslovení jinak a spíše přemýšlet o tom, koho ve staršovstvu nechceme. Tím chci záměrně bořit obecnou kulturu CB, kdy jsme rádi za každého, kdo se nechá napsat na kandidátku. Ne, že bych za tyto odvážné muže a ženy nebyl rád. Ale rád bych, abychom si kladli vyšší cíle. Záleží totiž na tom, kdo sbor vede a jací jsou ti, kteří jej vedou. Protože jací jsou vedoucí, takový je sbor. Jak odvážní, moudří a citliví na Božího Ducha vedoucí jsou, tak vedou i celý sbor. Mohou se stát katalyzátorem Božího jednání nebo jeho brzdou. ...
Tento text píšu během vánočních svátků, během kterých přemýšlím nad příběhem Josefa, Mariina snoubence, Ježíšova otčíma. Toto přemýšlení se pak přetavilo do kázání na Boží hod vánoční. Josefův příběh je fascinující! Evangelista Matouš nám jej představuje jako člověka, který měl odvahu říct ANO Božímu povolání, byť to nebylo pro něj konformní, byť měl svoje plány a ty Boží mu jej jaksi narušily. Byl ochoten říci ANO, aniž by jakkoli promluvil. Ne že bych předpokládal, že Josef nikdy nemluvil, nicméně v evangeliích nečteme žádnou Josefovu přímou řeč. Oproti Marii a jejímu slavnému Magnificat, tedy modlitby „Má duše velebí Pána!“ U Josefa tomu tak není. Josefovo ANO se totiž zrcadlí v jeho postojích, rozhodnutích, v jeho jednání. Josef je muž činu. Josefovo ANO znamenalo v první řadě poskytnutí své snoubence ochrany před veřejnou potupou a pohaněním. Jeho zbožnost a spravedlnost se projevuje už v úvaze, zda Marii potají neopustit. Bylo by to tak lepší pro ni. Byla by to ostuda v cel...