Koronavirová karanténa, která už pomalu odeznívá, přinesla mnoho výzev pro celou společnost, jejíž součástí je i církev. Co jsme se z období, které je již (snad) za námi, naučili? Kdesi jsem četl vtipný sumář: Naučili jsme se, že 1) život je krátký, 2) smrt je nevyhnutelná, 3) zaměstnání je dočasné, 4) zdraví je hodnotné, 5) zítřek není garantován, 6) věčnost je na dosah a 7) zachránit nás může jen Bůh. Jsem za toto období vděčný. Ne že bych si nepřipouštěl závažnost situace a hrozbu nákazy, ale snažím se vidět v této době příležitost. Příležitost, která se neopakuje. Příležitost, kterou je třeba chytit za pačesy. V pohodlném autě našeho nedělního křesťanství někdo zmáčkl brzdu a my všichni (nepřipoutaní) jsme se rázem ocitli na čelním skle. Někdo nám zavřel modlitebny. Ze dne na den. Co teď? Museli jsme velmi rychle, prakticky z týdne na týden, implementovat nové modely společných setkávání. Někteří se vydali cestou předtočených bohoslužeb s důrazem na vyšší kvalitu přenosu, nako
Můj předchozí blog se týkal jiného pohledu na koronavirovou pandemii. Mou touhou bylo přinést pohled vděčnosti, radosti a naděje do doby strachu a nejistoty. Ale stejně tak jak současná situace může být pro nás příležitostí, může se rovněž stát hrozbou. Může nás posílit, nebo semlít. Jisté je, že nás tato doba poznamená, už nikdy nebudeme stejní. Vyjdeme z ní proměněni. Co nám tedy vzala koronavirová pandemie? V čem nás může negativně poznamenat? V čem nás ohrožuje? Odhaluje tmavá zákoutí našich vztahů. Někde jsem četl vtipnou poznámku, že teď, když musím žít v jedné domácnosti se svou manželkou takřka non-stop, jsem si všiml, že je to docela fajn ženská s dobrými názory. Znám manželství a rodiny, které krize posílila, stmelila, sjednotila. Zrovna tak si uvědomuji, že za zdmi některých domů a dveřmi bytů se odehrává docela jiný scénář. Manželé najednou zjišťují, koho si vlastně vzali, rodiče zjišťují, jak vychovali svoje děti. Překvapují se navzájem svými reakcemi. Nepoznávají sami