Matúš Kušnír

Koronavirová karanténa, která už pomalu odeznívá, přinesla mnoho výzev pro celou společnost, jejíž součástí je i církev. Co jsme se z období, které je již (snad) za námi, naučili?  Kdesi jsem četl vtipný sumář: Naučili jsme se, že 1) život je krátký, 2) smrt je nevyhnutelná, 3) zaměstnání je dočasné, 4) zdraví je hodnotné, 5) zítřek není garantován, 6) věčnost je na dosah a 7) zachránit nás může jen Bůh. Jsem za toto období vděčný. Ne že bych si nepřipouštěl závažnost situace a hrozbu nákazy, ale snažím se vidět v této době příležitost. Příležitost, která se neopakuje. Příležitost, kterou je třeba chytit za pačesy. V pohodlném autě našeho nedělního křesťanství někdo zmáčkl brzdu a my všichni (nepřipoutaní) jsme se rázem ocitli na čelním skle. Někdo nám zavřel modlitebny. Ze dne na den. Co teď? Museli jsme velmi rychle, prakticky z týdne na týden, implementovat nové modely společných setkávání. Někteří se vydali cestou předtočených bohoslužeb s důrazem na vyšší kvalitu přenosu, nako

Můj předchozí blog se týkal jiného pohledu na koronavirovou pandemii. Mou touhou bylo přinést pohled vděčnosti, radosti a naděje do doby strachu a nejistoty. Ale stejně tak jak současná situace může být pro nás příležitostí, může se rovněž stát hrozbou. Může nás posílit, nebo semlít. Jisté je, že nás tato doba poznamená, už nikdy nebudeme stejní. Vyjdeme z ní proměněni. Co nám tedy vzala koronavirová pandemie? V čem nás může negativně poznamenat? V čem nás ohrožuje? Odhaluje tmavá zákoutí našich vztahů. Někde jsem četl vtipnou poznámku, že teď, když musím žít v jedné domácnosti se svou manželkou takřka non-stop, jsem si všiml, že je to docela fajn ženská s dobrými názory. Znám manželství a rodiny, které krize posílila, stmelila, sjednotila. Zrovna tak si uvědomuji, že za zdmi některých domů a dveřmi bytů se odehrává docela jiný scénář. Manželé najednou zjišťují, koho si vlastně vzali, rodiče zjišťují, jak vychovali svoje děti. Překvapují se navzájem svými reakcemi. Nepoznávají sami

Ano, koronavirová pandemie ohrožuje naše zdraví i naše životy. Byť panika není na místě, opatrnost jistě ano. Města se vylidňují, těch pár jedinců, kteří běží do lékárny nebo do obchodu, dávají mnohem větší pozor na sebe i na ostatní. Dodržují rozestupy, myjí si ruce, nosí roušky, někdy i rukavice. Ten malý, lidským zrakem neviditelný vir rozhodně není naším přítelem. A nebudu se tvářit, že je. Nicméně kladu si otázku, zda to zlé, čeho se obáváme, co na nás útočí, může být k něčemu dobré? Ano, může být. Přiznám se, že pro mě je tato doba v jistém smyslu darem. Pokud se vám jeví tento výraz jako nepatřičný, příliš troufalý, tak snad se shodneme, že tato doba může být pro nás alespoň příležitostí. Poskytuje nám totiž: Příležitost k zastavení.  Doba předkoronavirová byla příliš rychlá. A neustále zrychlovala. Teď se vše zastavuje. Až na výjimky nemůžeme vycházet z domu, zaměřujeme se jen na zajištění těch nejzákladnějších lidských potřeb. Zjišťujeme, že velká část naší aktivity, kter

V době řádění koronavirové infekce se moje mysl často vrací k Žalmu 91. Kdykoli ho čtu, je pro mě velikým povzbuzením. Pomáhá mi obracet můj zrak na Toho, kterému se nic nevymklo z rukou. Tento žalm se stal předmětem spoustu citací na sociálních sítích, zvláště ty pasáže o moru: "Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší" (3.v.), "nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním" (5-6.v.), "žádné neštěstí se ti nepřihodí, rána se vyhne tvému obydlí" (10.v.)... Viděl jsem některé statusy a setkal jsem se s postojem některých křesťanů, že věřící se nemusí obávat ničeho, jelikož Bůh zaslíbil, že žádná nákaza se nás nedotkne. Dokonce, že koronavirus je Božím trestem pro nevěřící... ale křesťané - ti jsou v bezpečí, vždyť "po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíc po tvé pravici, tebe to ale nechá být" (7.v.). Těžký kalibr! Ano, hluboce věřím, že Bůh

Jaká kritéria by měl dotyčný splnit, aby se mohl stát starším sboru? Všichni chceme ve staršovstvu lidi schopné, kreativní, zručné, duchovně obdarované, manažersky schopné, odvážné... neměli by tam být žádní ňoumové! Jistě! Jak by kazatel vybudoval akceschopný tým z lidí, kteří nic neumí? Nový zákon nám nabízí trochu jiná kritéria, která máme mít na zřeteli, uvažujeme-li o staršovství (1.Tim 3,1-7; Tit 1,6-9). O schopnostech se tam mluví pramálo, převládají charakterové vlastnosti. Ku příkladu bezúhonnost, věrnost v manželství, střídmost, rozvážnost, pohostinnost, vlídnost, snášenlivost, nezištnost... Neměli bychom se tedy řídit tím, co dotyčný umí, ale především tím, jaký je. Přece jen je důležitá jedna schopnost, na tu jsme jaksi v našem úvodním výčtu zapoměli. Schopnost vyučovat Boží slovo. Zřejmě se Pavlovi nejdná o to, aby starší byl teologicky vzdělán, jedná se o hluboké porozumění tomu, že pokud starší má vést Boží stádo a pečovat o ně, má se tak dít prostřednictvím vyuč

V minulém příspěvku jsem napsal, že jsem spoustu radám, coby začínající kazatel, nenaslouchal. Dnes budu psát o radě, kterou jsem naopak poslechl, resp. neustále se rozhoduji jí naslouchat. Byl to můj mentor, duchovní otec, vzor v pastýřské službě, kterému jsem dal otázku, co by mi poradil na začátku mé služby duchovního. Jeho odpověď byla stručná, dodnes mi však zní v uších: "Matúši, vím, že miluješ Boha, miluj také lidi, kterým budeš sloužit". Tečka. Ticho. Nic víc. Opravdu? Žádný seznam, žádné priority, žádné úkoly, žádná varování? Miluj Boha a lidi. Jako by v této větě bylo obsaženo vše. Vše podstatné. Začal jsem se tímto doporučením řídit a totéž očekávám od starších, kteří stojí v duchovní službě spolu se mnou. Motivace lásky je ve službě stěžejní. Dokonce si myslím, že pokud je ve staršovstvu někdo, kdo má jinou motivaci - cítí tlak okolí, že by měl být starší nebo nikdo jiný nechtěl, nebo naopak vnímá tuto službu jako prestižní pozici a potřebuje si něco dokázat - n