Koronavirová karanténa, která už pomalu odeznívá, přinesla mnoho výzev pro celou společnost, jejíž součástí je i církev. Co jsme se z období, které je již (snad) za námi, naučili? Kdesi jsem četl vtipný sumář: Naučili jsme se, že 1) život je krátký, 2) smrt je nevyhnutelná, 3) zaměstnání je dočasné, 4) zdraví je hodnotné, 5) zítřek není garantován, 6) věčnost je na dosah a 7) zachránit nás může jen Bůh.
Jsem za toto období vděčný. Ne že bych si nepřipouštěl závažnost situace a hrozbu nákazy, ale snažím se vidět v této době příležitost. Příležitost, která se neopakuje. Příležitost, kterou je třeba chytit za pačesy. V pohodlném autě našeho nedělního křesťanství někdo zmáčkl brzdu a my všichni (nepřipoutaní) jsme se rázem ocitli na čelním skle. Někdo nám zavřel modlitebny. Ze dne na den. Co teď?
Museli jsme velmi rychle, prakticky z týdne na týden, implementovat nové modely společných setkávání. Někteří se vydali cestou předtočených bohoslužeb s důrazem na vyšší kvalitu přenosu, nakoupili kvalitní audiovizuální techniku a naučili se předtáčet kvalitně zpracovaná videa s dobrým obsahem. Jiní volili on-line streaming s interaktivním zapojením co největšího počtu diváků – i ti makali, učili se ovládat program Zoom, tvořit virtuální modlitební místnosti a živě streamovat na Facebook. Ještě jiní zavětřili příležitost a překlopili klasickou podobu nedělních bohoslužeb do domácích pobožností, jejichž podstatou byl společný biblický text a výsledkem co největší míra angažovanosti členů domácnosti. V Opavě jsme se vydali třetí cestou.
Všichni jsme se učili, každý z nás byl nucen v krátké době zvýšit své schopnosti v mnoha oblastech. Učili jsme se novým technologiím i řečnickým dovednostem. To, co bylo dostačující na nedělní bohoslužbu, už na její on-line podobu nestačí. Naučili jsme se především to, že církev nejsou budovy, modlitebny, kostely. To vše je služebnou součástí církve. Pokud by nepřišla karanténa, dál bychom se nekriticky hnali směrem k modloslužbě. Objektem úcty se stávaly naše modlitebny. Díky krizi jsme si znovu uvědomili, že církev jsme my, lidé. Připomněli jsme si, že nechodíme do církve, nýbrž jsme církví. Jsme církví všude tam, kam jdeme – v práci, v obchodě, v lékárně.
Pevně doufám, že církev „po koroně“ bude mnohem méně spoléhat na nedělní bohoslužbu, která byla dosud všezachraňující, a začne znovu kultivovat zbožnost v komunitách, ve kterých žijeme nezávisle na nedělní bohoslužbě. A komunita, která je nám nejbližší, je naše rodina. Povzbudila mě svědectví některých manželů a otců z našeho sboru, kterým zákaz shromažďování pomohl znovuobjevit jejich roli kněze v rodině. Objevujeme kořeny, ze kterých jsme vyrostli, a oceňujeme jejich význam.
Už se nespokojíme s málem
Naučili jsme se také, že církev není možné „dělat“ bezdotykově – tedy alespoň ne dlouhodobě. Církev není jen koinonia (společenství), třeba u stolu Páně, ale také ekklésia (shromáždění, setkání). A to dost dobře nelze ošidit máváním do kamery. Církev má také svůj sociální význam – setkávají se v ní lidé, kteří by se za jiných okolností nesetkali. Setkávají se u společných chval, společně naslouchají zvěsti Písma, společně se modlí, spolu vedou rozhovory u kafe a buchet. To, že nedělní křesťanství nestačí, jsme si už ujasnili v předchozím odstavci. Nicméně zdravá rodina se spolu setkává, pravidelně a ráda. Bylo pro mě legrační sledovat, jak i ti největší introverti byli rádi, když jsme se mohli po dlouhých týdnech znovu osobně setkat.
Nově mě oslovil text o Ježíšově setkání s „nevěřícím“ Tomášem (J 20,19–29). Dochází tam k osobnímu setkání, jehož vyústěním je Tomášovo zvolání „Můj Pán a můj Bůh!“, nicméně k tomu setkání došlo v kontextu společenství dalších Ježíšových učedníků. V textu jsem objevil dvě roviny Ježíšovy služby – službu jednotlivci i službu celému společenství.
Naučili jsme se, že je možné, ba nutné znásobit vliv evangelia. A že to jde. Už se nespokojíme s tím, že ve městě, které čítá 60 000 obyvatel, přijde na naše bohoslužby 100 lidí. Už si negratulujeme k tomu, že zasahujeme 0,16 % obyvatel našeho města. Zatoužili jsme po něčem, co násobně přesahuje náš dosavadní vliv. Ne kvůli nám samým ani kvůli naší vlastní slávě, ale kvůli Ježíši Kristu, kvůli Božímu království. Inspirací k tomuto přemýšlení je pro mě příběh apoštola Pavla. Jeho služba spočívala v tom, že procestoval neskutečné množství kilometrů. Pěšky, na koni, lodí. Všude, kam přišel, zvěstoval evangelium a zakládal sbory. Osobní přítomnost na většině míst byla způsobem, jakým šířil vliv Božího království. Do chvíle, kdy byl uvězněn v Římě a dosavadní nosič evangelijní zvěsti přestal fungovat. Pavel touží po osobním setkání (Fp 4,1), touží znovu se vrátit na misijní pole. Pokud ne na novou misijní cestu, tak alespoň navštívit stávající sbory, povzbudit je ve víře a radovat se spolu s nimi. Nebude mu to dopřáno. Místo toho, aby svou službu sborům s ohledem na nastalou situaci vzdal, vynalézá jiný nosič evangelia – pero a pergamen. Několik nádherných Pavlových epištol pochází z římského vězení. Z jeho osobní služby měli užitek jen někteří, z jeho dopisů pak miliony dalších lidí včetně nás. Došlo k znásobení vlivu evangelia, jen díky tomu, že Pavel byl donucen použít jiný prostředek.
Přál bych si, abychom nečekali na krizi, která nás přinutí změnit formy naší služby lidem kolem nás, ale abychom se my sami nespokojovali s tím, že něco funguje, a zkoušeli jiné formy, díky kterým může dojít ke znásobení vlivu evangelia na naše okolí.
A pak že to nejde...
Už nikdy nesmí zaznít to, s čím se kazatelé ve sborech často potýkali, když chtěli věci dělat jinak – že „to nejde“. Že takhle se to dělalo vždycky a že změna není možná. A pokud možná je, tak nesmí být náhlá, musí se na to velmi pomalu. Tyto postoje byly identifikovány jako lživé. Ověřili jsme si, že věci jdou dělat jinak, radikální změna je možná, a to dokonce ze dne na den. Tím, co brání změnám, nejsou objektivní okolnosti života, ale obava nás, staromilců. Navíc neopodstatněná.
Jedno riziko zde ale přece jen vidím. Je to fenomén, který je v západní kultuře hluboce zakořeněný: konzumní způsob života. Pokud jsme ho pěstovali už před krizí, karanténa se stala živnou půdou, aby vyrostl. Vždyť co víc přispívá konzumnímu způsobu křesťanství než se pohodlně usadit do křesla, pustit si chytrou televizi, vybrat si ty nejkvalitněji provedené bohoslužby nebo oblíbeného řečníka a zmáčknout tlačítko play. Ti praví gurmáni si počkali na odpoledne a začali lovit v amerických křesťanských vodách. Když kvalita, tak pořádná. Trochu jiná liga, které rybky v českém a slovenském rybníku zatím jaksi nestačí.
Každá krize nás změní. K lepšímu nebo k horšímu, ale změní nás. Toužím po tom, aby se česká církev vydala po první cestě.
Psáno pro časopis Život víry 2020/7–8, str. 4 (www.zivotviry.cz).
Jsem za toto období vděčný. Ne že bych si nepřipouštěl závažnost situace a hrozbu nákazy, ale snažím se vidět v této době příležitost. Příležitost, která se neopakuje. Příležitost, kterou je třeba chytit za pačesy. V pohodlném autě našeho nedělního křesťanství někdo zmáčkl brzdu a my všichni (nepřipoutaní) jsme se rázem ocitli na čelním skle. Někdo nám zavřel modlitebny. Ze dne na den. Co teď?
Museli jsme velmi rychle, prakticky z týdne na týden, implementovat nové modely společných setkávání. Někteří se vydali cestou předtočených bohoslužeb s důrazem na vyšší kvalitu přenosu, nakoupili kvalitní audiovizuální techniku a naučili se předtáčet kvalitně zpracovaná videa s dobrým obsahem. Jiní volili on-line streaming s interaktivním zapojením co největšího počtu diváků – i ti makali, učili se ovládat program Zoom, tvořit virtuální modlitební místnosti a živě streamovat na Facebook. Ještě jiní zavětřili příležitost a překlopili klasickou podobu nedělních bohoslužeb do domácích pobožností, jejichž podstatou byl společný biblický text a výsledkem co největší míra angažovanosti členů domácnosti. V Opavě jsme se vydali třetí cestou.
Všichni jsme se učili, každý z nás byl nucen v krátké době zvýšit své schopnosti v mnoha oblastech. Učili jsme se novým technologiím i řečnickým dovednostem. To, co bylo dostačující na nedělní bohoslužbu, už na její on-line podobu nestačí. Naučili jsme se především to, že církev nejsou budovy, modlitebny, kostely. To vše je služebnou součástí církve. Pokud by nepřišla karanténa, dál bychom se nekriticky hnali směrem k modloslužbě. Objektem úcty se stávaly naše modlitebny. Díky krizi jsme si znovu uvědomili, že církev jsme my, lidé. Připomněli jsme si, že nechodíme do církve, nýbrž jsme církví. Jsme církví všude tam, kam jdeme – v práci, v obchodě, v lékárně.
Pevně doufám, že církev „po koroně“ bude mnohem méně spoléhat na nedělní bohoslužbu, která byla dosud všezachraňující, a začne znovu kultivovat zbožnost v komunitách, ve kterých žijeme nezávisle na nedělní bohoslužbě. A komunita, která je nám nejbližší, je naše rodina. Povzbudila mě svědectví některých manželů a otců z našeho sboru, kterým zákaz shromažďování pomohl znovuobjevit jejich roli kněze v rodině. Objevujeme kořeny, ze kterých jsme vyrostli, a oceňujeme jejich význam.
Už se nespokojíme s málem
Naučili jsme se také, že církev není možné „dělat“ bezdotykově – tedy alespoň ne dlouhodobě. Církev není jen koinonia (společenství), třeba u stolu Páně, ale také ekklésia (shromáždění, setkání). A to dost dobře nelze ošidit máváním do kamery. Církev má také svůj sociální význam – setkávají se v ní lidé, kteří by se za jiných okolností nesetkali. Setkávají se u společných chval, společně naslouchají zvěsti Písma, společně se modlí, spolu vedou rozhovory u kafe a buchet. To, že nedělní křesťanství nestačí, jsme si už ujasnili v předchozím odstavci. Nicméně zdravá rodina se spolu setkává, pravidelně a ráda. Bylo pro mě legrační sledovat, jak i ti největší introverti byli rádi, když jsme se mohli po dlouhých týdnech znovu osobně setkat.
Nově mě oslovil text o Ježíšově setkání s „nevěřícím“ Tomášem (J 20,19–29). Dochází tam k osobnímu setkání, jehož vyústěním je Tomášovo zvolání „Můj Pán a můj Bůh!“, nicméně k tomu setkání došlo v kontextu společenství dalších Ježíšových učedníků. V textu jsem objevil dvě roviny Ježíšovy služby – službu jednotlivci i službu celému společenství.
Naučili jsme se, že je možné, ba nutné znásobit vliv evangelia. A že to jde. Už se nespokojíme s tím, že ve městě, které čítá 60 000 obyvatel, přijde na naše bohoslužby 100 lidí. Už si negratulujeme k tomu, že zasahujeme 0,16 % obyvatel našeho města. Zatoužili jsme po něčem, co násobně přesahuje náš dosavadní vliv. Ne kvůli nám samým ani kvůli naší vlastní slávě, ale kvůli Ježíši Kristu, kvůli Božímu království. Inspirací k tomuto přemýšlení je pro mě příběh apoštola Pavla. Jeho služba spočívala v tom, že procestoval neskutečné množství kilometrů. Pěšky, na koni, lodí. Všude, kam přišel, zvěstoval evangelium a zakládal sbory. Osobní přítomnost na většině míst byla způsobem, jakým šířil vliv Božího království. Do chvíle, kdy byl uvězněn v Římě a dosavadní nosič evangelijní zvěsti přestal fungovat. Pavel touží po osobním setkání (Fp 4,1), touží znovu se vrátit na misijní pole. Pokud ne na novou misijní cestu, tak alespoň navštívit stávající sbory, povzbudit je ve víře a radovat se spolu s nimi. Nebude mu to dopřáno. Místo toho, aby svou službu sborům s ohledem na nastalou situaci vzdal, vynalézá jiný nosič evangelia – pero a pergamen. Několik nádherných Pavlových epištol pochází z římského vězení. Z jeho osobní služby měli užitek jen někteří, z jeho dopisů pak miliony dalších lidí včetně nás. Došlo k znásobení vlivu evangelia, jen díky tomu, že Pavel byl donucen použít jiný prostředek.
Přál bych si, abychom nečekali na krizi, která nás přinutí změnit formy naší služby lidem kolem nás, ale abychom se my sami nespokojovali s tím, že něco funguje, a zkoušeli jiné formy, díky kterým může dojít ke znásobení vlivu evangelia na naše okolí.
A pak že to nejde...
Už nikdy nesmí zaznít to, s čím se kazatelé ve sborech často potýkali, když chtěli věci dělat jinak – že „to nejde“. Že takhle se to dělalo vždycky a že změna není možná. A pokud možná je, tak nesmí být náhlá, musí se na to velmi pomalu. Tyto postoje byly identifikovány jako lživé. Ověřili jsme si, že věci jdou dělat jinak, radikální změna je možná, a to dokonce ze dne na den. Tím, co brání změnám, nejsou objektivní okolnosti života, ale obava nás, staromilců. Navíc neopodstatněná.
Jedno riziko zde ale přece jen vidím. Je to fenomén, který je v západní kultuře hluboce zakořeněný: konzumní způsob života. Pokud jsme ho pěstovali už před krizí, karanténa se stala živnou půdou, aby vyrostl. Vždyť co víc přispívá konzumnímu způsobu křesťanství než se pohodlně usadit do křesla, pustit si chytrou televizi, vybrat si ty nejkvalitněji provedené bohoslužby nebo oblíbeného řečníka a zmáčknout tlačítko play. Ti praví gurmáni si počkali na odpoledne a začali lovit v amerických křesťanských vodách. Když kvalita, tak pořádná. Trochu jiná liga, které rybky v českém a slovenském rybníku zatím jaksi nestačí.
Každá krize nás změní. K lepšímu nebo k horšímu, ale změní nás. Toužím po tom, aby se česká církev vydala po první cestě.
Psáno pro časopis Život víry 2020/7–8, str. 4 (www.zivotviry.cz).
Komentáře
Okomentovat