Přeskočit na hlavní obsah

Odvaha říci ANO Božímu povolání

Tento text píšu během vánočních svátků, během kterých přemýšlím nad příběhem Josefa, Mariina snoubence, Ježíšova otčíma. Toto přemýšlení se pak přetavilo do kázání na Boží hod vánoční.

Josefův příběh je fascinující! Evangelista Matouš nám jej představuje jako člověka, který měl odvahu říct ANO Božímu povolání, byť to nebylo pro něj konformní, byť měl svoje plány a ty Boží mu jej jaksi narušily. Byl ochoten říci ANO, aniž by jakkoli promluvil.

Ne že bych předpokládal, že Josef nikdy nemluvil, nicméně v evangeliích nečteme žádnou Josefovu přímou řeč. Oproti Marii a jejímu slavnému Magnificat, tedy modlitby „Má duše velebí Pána!“ U Josefa tomu tak není. Josefovo ANO se totiž zrcadlí v jeho postojích, rozhodnutích, v jeho jednání. Josef je muž činu.

Josefovo ANO znamenalo v první řadě poskytnutí své snoubence ochrany před veřejnou potupou a pohaněním. Jeho zbožnost a spravedlnost se projevuje už v úvaze, zda Marii potají neopustit. Bylo by to tak lepší pro ni. Byla by to ostuda v celé komunitě, ale pořád lepší, než by ji měl obvinit z cizoložství. Zachoval by si tvář, ale Marie by mohla být ukamenována. Nebo při nejlepším její pověst by byla pošramocena po celý její život. Rozhodne se pro menší zlo. Pokud má někdo trpět, ať to jsou jeho vlastní představy šťastného manželství. Ne Marie. V tu noc přichází Boží posel se svou intervencí - má si ji vzít za ženu. Je tady ještě třetí cesta, ta Boží. „Když se Josef probudil, zachoval se, jak mu přikázal Hospodinův anděl, a vzal si Marii za manželku.“ (Mt 1:24) Jeho ANO znamenalo poskytnout Marii ochranu před reakcí jejich komunity.

Josefovo ANO znamenalo také poskytnutí ochrany malému dítěti, které přijal za vlastní. Utíká do cizí země, stává se z něj politický uprchlík. Opačným směrem kdysi dávno putoval jeho národ - z Egypta do Kanaanu, z otroctví do země zaslíbené. Teď on podstupuje strastiplnou a riskantní cestu z území Izraele do Egypta. Cizina se stává jeho domovem. Začíná znovu, v cizí zemi. Kdysi v Egyptě faraon zabíjel židovské chlapce v Nilu, teď Herodes zabíjí židovské chlapce v Betlémě. Boží syn se rodí na tuto zemi, místy nepříznivou a krutou, zemi poskvrněnou hříchem, zemi, která v ničem nepřipomíná Eden. Boží syn potřebuje Josefovu ochranu a péči.

Díky svému ANO se Josef stane součástí naplnění proroctví. Kdysi dávno Ozeáš prorokoval, že z Egypta Hospodin povolá svého syna. Josef se stává živým Božím slovem a ani neví jak. Svou poslušností, svými rozhodnutími a svým jednáním činí věrohodným kdysi dávno vyřčené Boží slovo (Mt 2,14-15).

Ale Josefova odvaha říct Bohu ANO znamená zároveň říct NE všemu, co stojí v cestě uskutečnění Božího plánu. Je to stejné jako v manželském slibu. Moje ANO vůči Katce znamená zároveň NE každé jiné ženě, která by mohla zaujmout její místo, dokud Katka žije.

Josefovo ANO Božím plánům znamená zároveň NE pohodlí a životnímu komfortu. Naši české povaze jsou hlídaček a pohodička vlastní. Hlavně vše řešit v klidu a v pohodě. Mimochodem - doufám, že jste měli pohodové Vánoce! - já ano, a jsem za to vděčný. Jenže první vánoce pro naše aktéry byly všechno jen ne pohodové. Josefův život vůbec nebyl pohodový, musel utíkat ze své země, stal se uprchlíkem.

Josefovo ANO Bohu znamenalo NE svým vlastním plánům. Prostě se musel rozloučit se svoji představou manželského a rodinného života. Na těch představách není nic špatného, ale zrovna jemu se stalo, že mu Boží posel tu uspořádanou budoucnost pořádně promíchal. Josef nežil možná život, který si vysnil, ale rozhodně žil život, o jakém se mu ani nezdálo. Bůh Josefa pozval na dobrodružnou cestu objevování Jeho cest a spolehnutí se na Něj. 

Josefovo ANO Božím záměrům znamenalo NE snaze vyniknout, být tím, kdo je na scéně. Bůh měl pro něj roli v pozadí, v zákulisí. Josef se stává muž ve stínu. Vychovává toho, který bude na scéně, toho, který se musí zvětšovat. Josef pochopil to, čemu rozuměl také Jan Křtitel. Jeho posláním bylo připravit cestu pro někoho většího, pro Božího syna. A skutečně, o Josefovi máme pak zmínku už jen ve 13. kapitole Matoušova evangelia, kde je Ježíš nazván synem „toho tesaře“. Josef ustoupil ze scény. Ale teď má důležitý úkol, dát Božímu synu jméno: „(Marie) porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů.“ (Mt 1,21)

Otázkou tedy není, zda si Bůh poradí bez našeho ANO, zcela jistě! Jeho záměry se uskuteční tak nebo onak. Otázkou je, zda budeme u toho, nebo nás Boží jednání mine. Boží království půjde dopředu s námi nebo bez nás, raději však s námi.

A to nám všem přeji do nového roku - odvahu říci ANO Božím plánům v našem životě, ať už mají jakoukoli podobu. Jen tak můžeme být součástí Božího velkého příběhu záchrany celého stvoření.  S odvahou říkat ANO jde ruku v ruce odvaha říkat NE všemu tomu, co nám překáží v uskutečnění Božích záměrů.

Odvážný nový rok!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ďábelská interpretace Žalmu 91

V době řádění koronavirové infekce se moje mysl často vrací k Žalmu 91. Kdykoli ho čtu, je pro mě velikým povzbuzením. Pomáhá mi obracet můj zrak na Toho, kterému se nic nevymklo z rukou. Tento žalm se stal předmětem spoustu citací na sociálních sítích, zvláště ty pasáže o moru: "Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší" (3.v.), "nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním" (5-6.v.), "žádné neštěstí se ti nepřihodí, rána se vyhne tvému obydlí" (10.v.)... Viděl jsem některé statusy a setkal jsem se s postojem některých křesťanů, že věřící se nemusí obávat ničeho, jelikož Bůh zaslíbil, že žádná nákaza se nás nedotkne. Dokonce, že koronavirus je Božím trestem pro nevěřící... ale křesťané - ti jsou v bezpečí, vždyť "po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíc po tvé pravici, tebe to ale nechá být" (7.v.). Těžký kalibr! Ano, hluboce věřím, že Bůh ...

Církev 2020: Co nás naučil koronavirus

Koronavirová karanténa, která už pomalu odeznívá, přinesla mnoho výzev pro celou společnost, jejíž součástí je i církev. Co jsme se z období, které je již (snad) za námi, naučili?  Kdesi jsem četl vtipný sumář: Naučili jsme se, že 1) život je krátký, 2) smrt je nevyhnutelná, 3) zaměstnání je dočasné, 4) zdraví je hodnotné, 5) zítřek není garantován, 6) věčnost je na dosah a 7) zachránit nás může jen Bůh. Jsem za toto období vděčný. Ne že bych si nepřipouštěl závažnost situace a hrozbu nákazy, ale snažím se vidět v této době příležitost. Příležitost, která se neopakuje. Příležitost, kterou je třeba chytit za pačesy. V pohodlném autě našeho nedělního křesťanství někdo zmáčkl brzdu a my všichni (nepřipoutaní) jsme se rázem ocitli na čelním skle. Někdo nám zavřel modlitebny. Ze dne na den. Co teď? Museli jsme velmi rychle, prakticky z týdne na týden, implementovat nové modely společných setkávání. Někteří se vydali cestou předtočených bohoslužeb s důrazem na vyšší kvalitu přenosu, ...

Čas opustit barikády... aneb co nás naučila přestřelka o manželství stejnopohlavních párů

... nebo alespoň měla naučit... Není to tak dávno, co jsem byl svědkem dosud nevídané přestřelky mezi křesťany na téma "manželství stejnopohlavních párů". Diskuze odhalila mnohé - počínaje komunikačními fauly, kterých se mnozí diskutující dopouštěli, pokračuje neporozuměními vyplývajícími z generačních rozdílů, věroučným a etickým chaosem konče. Chvíli jsem zvažoval, zda do diskuze vstoupím, byl jsem k tomu i vyzván, nakonec jsem odolal a mlčel jsem. Dobrá lekce sebeovládání, doporučuji ji občas aplikovat všem diskutujícím. Teď, když střelný prach opadává, je dobré si říct, co se vlastně stalo a poučit se z toho. Několik mých postřehů: 1) Zbytečně jsme (myslím tím ty, kdo se hlásí ke křesťanství) naletěli na špek tématu, který nám někdo odněkud naservíroval. Tím nechci znevažovat problémy lidí žijících v homosexuálních vztazích, myslím si, že i oni a jejich témata byla zneužita za účelem rozeštvávání společnosti. Opravdu chceme svým chováním podporovat kulturu, ve které se li...