Matúš Kušnír

V minulém příspěvku jsem napsal, že jsem spoustu radám, coby začínající kazatel, nenaslouchal. Dnes budu psát o radě, kterou jsem naopak poslechl, resp. neustále se rozhoduji jí naslouchat. Byl to můj mentor, duchovní otec, vzor v pastýřské službě, kterému jsem dal otázku, co by mi poradil na začátku mé služby duchovního. Jeho odpověď byla stručná, dodnes mi však zní v uších: "Matúši, vím, že miluješ Boha, miluj také lidi, kterým budeš sloužit". Tečka. Ticho. Nic víc. Opravdu? Žádný seznam, žádné priority, žádné úkoly, žádná varování? Miluj Boha a lidi. Jako by v této větě bylo obsaženo vše. Vše podstatné. Začal jsem se tímto doporučením řídit a totéž očekávám od starších, kteří stojí v duchovní službě spolu se mnou. Motivace lásky je ve službě stěžejní. Dokonce si myslím, že pokud je ve staršovstvu někdo, kdo má jinou motivaci - cítí tlak okolí, že by měl být starší nebo nikdo jiný nechtěl, nebo naopak vnímá tuto službu jako prestižní pozici a potřebuje si něco dokázat - n

Vnímám úkol staršovstva především v duchovní službě, a to službě modlitebníka. Starší by měl být člověkem modlitby, pak až činu. Modlitba je neviditelný základ všeho, co se děje ve sboru. Jako mladý vikář jsem se ptal zkušenějších, čím mám ve sboru začít, jak uchopit svoji službu, čemu dát prioritu. "Až budeš na novém místě, navštiv nejdříve všechny členy sboru" - říkali ti, kteří měli pastýřské obdarování. "Přemýšlej nad směřováním sboru a pracuj nad strategickým plánem" - říkali ti s apoštolským rozhledem. "Zaměř se na kvalitní kázání a vyučování" - radili učitelé. Já je neposlechl. Dříve, než jsme se staršovstvem otevřeli otázku vize, než jsme připravili tématický plán kázání, než se mi povedlo navštívit alespoň některé členy a seznámit se s nimi, inspiroval jsem staršovstvo a sbor, abychom vstoupili do řetězového půstu a modliteb. Dodnes mám v kanceláři arch, který jsme vyvěsili na dřevěné obložení u vchodu do modlitebny tak, aby byl všem na očích. K