Přeskočit na hlavní obsah

Starší jako modlitební jednotka

Vnímám úkol staršovstva především v duchovní službě, a to službě modlitebníka. Starší by měl být člověkem modlitby, pak až činu.

Modlitba je neviditelný základ všeho, co se děje ve sboru. Jako mladý vikář jsem se ptal zkušenějších, čím mám ve sboru začít, jak uchopit svoji službu, čemu dát prioritu. "Až budeš na novém místě, navštiv nejdříve všechny členy sboru" - říkali ti, kteří měli pastýřské obdarování. "Přemýšlej nad směřováním sboru a pracuj nad strategickým plánem" - říkali ti s apoštolským rozhledem. "Zaměř se na kvalitní kázání a vyučování" - radili učitelé. Já je neposlechl. Dříve, než jsme se staršovstvem otevřeli otázku vize, než jsme připravili tématický plán kázání, než se mi povedlo navštívit alespoň některé členy a seznámit se s nimi, inspiroval jsem staršovstvo a sbor, abychom vstoupili do řetězového půstu a modliteb. Dodnes mám v kanceláři arch, který jsme vyvěsili na dřevěné obložení u vchodu do modlitebny tak, aby byl všem na očích. Každý den byl vyhrazen konkrétnímu modlitebnímu námětu, k tomu několik veršů ke studiu a záložku do Bible. Na arch bylo možné dopsat své jméno na znamení toho, že se daný člen hodlá daný den modlit a pokud možno i postit se. Nevnímali jsme půst a modlitby jako formu vydírání Pána Boha, aby nám splnil nějaké přání, ale spíše jsme chtěli dát Bohu prostor jednat v našich životech i v našem společenství. Z tehdejších 48 členů se připojilo 33! Neuvěřitelné!

Modlitba je neviditelný základ nejen osobního duchovního života, ale také toho sborového. Je jak pravidelný rytmus dýchání, kterého si nevšimneme na první pohled, o to víc si ho začneme vážit, když se dostaví potíže dýchací soustavy. I absenci modliteb ve sboru poznáte. Možná ne hned, ale zaručeně poznáte. Absence vize nebo strategického plánu není zdaleka tak tragická ve svých důsledcích, jako absence modliteb.

Modlitební zápas stál u zrodu nových sborů. Když jsme vyrozuměli, že zakládání nového sboru v Opavě-Elimu bude náš úkol, svolali jsme modlitební setkání na úterní šestou hodinu ranní. Tato modlitební setkání se odehrávala po dobu osmnácti měsíců s železnou pravidelností. Když dnes vzpomínám na tamtu dobu, mám smíšené pocity. Byli jsme blázniví natolik, abychom riskovali totální nezájem způsoben časnou ranní dobou, zároveň jsme byli odvážní a nelitujeme toho. Nescházelo se nás pokaždé mnoho, někdy přišli jen dva, tři. Někdy nás bylo 8. Celou hodinu jsme věnovali společným modlitbám, prosbám za Boží moudrost v misijním díle. Dnes už motlitební zápas je na bedrech nového společenství. My se však setkáváme k modlitbám znovu, tentokrát každý čtvrteční večer, abychom vedli modlitební zápas za misijní práci v Bruntále.

Společná modlitba je neviditelný základ týmové práce staršovstva. Zprvu modlitba následovala po biblické úvaze a reagovala tak na přečtený text. Občas jsme tento způsob zpestřili modlitbou za sebe navzájem. Tedy každý z nás si vybral jiného staršího, přítomného na jednání, a své modlitby zaměřil na něj. Děkoval za jeho službu, žehnal jeho rodině, vyprošoval další Boží vedení v jeho osobním životě. Zjistili jsme, že tato forma modlitby nás sjednocuje, dává nám pocit sounáležitosti. Teď se modlíme tak, že posadíme jednoho z nás na židli, ostatní jej obklopí, položí na něj ruce a dva z nás se modlí. Není modlitba jako modlitba.

Stává se, že v průběhu jednání staršovstva přerušíme naši agendu, abychom dali prostor k modlitbám. Modlíme se za pastorační záležitosti, které řešíme, za personální obsazení jednotlivých služeb, za věci, ve kterých potřebujeme Boží moudrost. Ona přichází. Najednou do toho, co bylo zeširoka diskutováno, někdo po modlitbě vnese řešení, se kterým se všichni ztotožníme jak lusknutím prstu. Víme, že zazněla slova moudrosti. Někdy to nejde tak rychle a my potřebujeme rozhodnutí odložit proto, abychom mohli modlitbám věnovat více času. Modlitba nám dovoluje nahlédnout za oponu, zahlédnout lidským zrakem nezahlédnutelné, uvidět problematiku z Boží perspektivy. Připomenout to, co je ve skutečnosti důležité a oč tu běží.

Mám radost, když vidím starší, jak po bohoslužbě s někým hovoří, jak si po rozhovoru hledají nějaký kout, aby se mohli společně modlit. Nemodlíme se totiž jen za lidi, ale také s lidmi. Neměli bychom odcházet z pastoračního rozhovoru bez modlitby.

Líbí se mi, že pro nás modlitba přestává být církevním úkonem, a začíná být životním stylem.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ďábelská interpretace Žalmu 91

V době řádění koronavirové infekce se moje mysl často vrací k Žalmu 91. Kdykoli ho čtu, je pro mě velikým povzbuzením. Pomáhá mi obracet můj zrak na Toho, kterému se nic nevymklo z rukou. Tento žalm se stal předmětem spoustu citací na sociálních sítích, zvláště ty pasáže o moru:

"Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší" (3.v.), "nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním" (5-6.v.), "žádné neštěstí se ti nepřihodí, rána se vyhne tvému obydlí" (10.v.)...

Viděl jsem některé statusy a setkal jsem se s postojem některých křesťanů, že věřící se nemusí obávat ničeho, jelikož Bůh zaslíbil, že žádná nákaza se nás nedotkne. Dokonce, že koronavirus je Božím trestem pro nevěřící... ale křesťané - ti jsou v bezpečí, vždyť "po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíc po tvé pravici, tebe to ale nechá být" (7.v.). Těžký kalibr! Ano, hluboce věřím, že Bůh koná záz…

K čemu je dobrá koronavirová pandemie?

Ano, koronavirová pandemie ohrožuje naše zdraví i naše životy. Byť panika není na místě, opatrnost jistě ano. Města se vylidňují, těch pár jedinců, kteří běží do lékárny nebo do obchodu, dávají mnohem větší pozor na sebe i na ostatní. Dodržují rozestupy, myjí si ruce, nosí roušky, někdy i rukavice. Ten malý, lidským zrakem neviditelný vir rozhodně není naším přítelem. A nebudu se tvářit, že je. Nicméně kladu si otázku, zda to zlé, čeho se obáváme, co na nás útočí, může být k něčemu dobré?

Ano, může být. Přiznám se, že pro mě je tato doba v jistém smyslu darem. Pokud se vám jeví tento výraz jako nepatřičný, příliš troufalý, tak snad se shodneme, že tato doba může být pro nás alespoň příležitostí. Poskytuje nám totiž:


Příležitost k zastavení. Doba předkoronavirová byla příliš rychlá. A neustále zrychlovala. Teď se vše zastavuje. Až na výjimky nemůžeme vycházet z domu, zaměřujeme se jen na zajištění těch nejzákladnějších lidských potřeb. Zjišťujeme, že velká část naší aktivity, kterou jsm…