Přeskočit na hlavní obsah

Co nám vzala koronavirová pandemie?

Můj předchozí blog se týkal jiného pohledu na koronavirovou pandemii. Mou touhou bylo přinést pohled vděčnosti, radosti a naděje do doby strachu a nejistoty. Ale stejně tak jak současná situace může být pro nás příležitostí, může se rovněž stát hrozbou. Může nás posílit, nebo semlít. Jisté je, že nás tato doba poznamená, už nikdy nebudeme stejní. Vyjdeme z ní proměněni.

Co nám tedy vzala koronavirová pandemie? V čem nás může negativně poznamenat? V čem nás ohrožuje?

Odhaluje tmavá zákoutí našich vztahů. Někde jsem četl vtipnou poznámku, že teď, když musím žít v jedné domácnosti se svou manželkou takřka non-stop, jsem si všiml, že je to docela fajn ženská s dobrými názory. Znám manželství a rodiny, které krize posílila, stmelila, sjednotila. Zrovna tak si uvědomuji, že za zdmi některých domů a dveřmi bytů se odehrává docela jiný scénář. Manželé najednou zjišťují, koho si vlastně vzali, rodiče zjišťují, jak vychovali svoje děti. Překvapují se navzájem svými reakcemi. Nepoznávají sami sebe. Pod tlakem vyplouvají na povrch nevyřešené věci z minulosti. Otcové, pro kterých zaměstnání bylo jistým druhem úniku od rodiny, jsou toho úniku zbaveni. Nervozita stoupá.

Krize z nás sundává masky pohody, úsměvů a povrchních odpovědí. Odhaluje to, na čem jsme zbudovali vztah se svými blízkými. Nakolik jsme do něj investovali. Teď se nám vrací výnos našich investic. V mnohých rodinách je toto zúčtování děsivé.


Obnažuje základy našich životů. Na čem stavíme náš život? Co je pro nás důležité? Jaké hodnoty zastáváme? Na základě čeho se rozhodujeme? V době běžného životního rytmu (práce-rodina-odpočinek-koníčky) si leccos můžeme nalhávat. Krize však toto vše prověří a nemilosrdně vyhodnotí, zda je to opravdu takové, jak deklarujeme.

V Bibli je příběh o dovu stavitelích, jeden z nich postavil základy svého domu na skále, druhý na písku. Na první pohled byly oba domy velmi podobné. To, co prověřilo jejich základy, byla bouřka. Dům na písku pod náporem vln se zbořil, zatímco dům na skále zůstal stát.

Papež František řekl: "Tato bouře snímá masku a ukazuje naši zranitelnost, odhaluje povrchní jistoty, na kterých jsme vystavěli naše plány a zvyky".


Odkrývá naše vlastní nitro. Chci být zde velmi osobní. Krize je příležitostí k tomu, aby se projevilo, jaký ve skutečnosti jsem. Co se skrývá pod povrchem mého slušného chování? Sobectví a zloba. Moment - namítnete - a co ta spousta dobra a solidarity, které iniciovala krize? Stejně jako některá manželství může krize posílit a stmelit, může také vyvolat vlnu dobra. Leč zdaleka ne u všech. Člověk je tvor na výsost sobecký - stačí mu vzít jistoty, které dosud měl, omezit jeho práva, nebo stačí, že ucítí příležitost ke zlu a rázem se v něm probouzí dřímající zlobr. Nemusíme zacházet tak daleko. Stačí, když dostane strach. Běží do obchodu, aby koupil alespoň tunu toaletního papíru.

Dietrich Bonhoeffer napsal ve svém díle "Etika" tato slova: "V bouři se slabiny lidské povahy odhalují zřetelněji než v tichém proudu klidných časů".


Chci končit pozitivním nádechem. Uvědomení si "démonů", které číhají v každém z nás, se může stát začátkem naší vlastní proměny. Dosud jsme totiž neměli důvod cokoli měnit, teď ten důvod máme. Důvodem je odhalení naší hříšné podstaty. Doteď jsme si leccos o sobě mohli nalhávat, třeba že jiní jsou na tom podstatně hůř, že to s námi není zas tak špatné... teď si musíme přiznat, že potřebujeme vnitřní proměnu. Je jasné, že sami na to nestačíme, potřebujeme pomoc odborníka. Co takhle pomoc někoho, kdo nás stvořil a zná nás dokonale? Toho, který vymyslel manželství a ví jak na to? Toho, který zná naši budoucnost a má o nás péči?

"Bože, prosím, dej, ať tato doba se může stát příležitostí začít znovu a jinak. Prosím, proveď mě procesem proměny. Bože, uchop mě pevně za ruku - pojďme společně vstříc lepší budoucnosti".

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Církev 2020: Co nás naučil koronavirus

Koronavirová karanténa, která už pomalu odeznívá, přinesla mnoho výzev pro celou společnost, jejíž součástí je i církev. Co jsme se z období, které je již (snad) za námi, naučili?  Kdesi jsem četl vtipný sumář: Naučili jsme se, že 1) život je krátký, 2) smrt je nevyhnutelná, 3) zaměstnání je dočasné, 4) zdraví je hodnotné, 5) zítřek není garantován, 6) věčnost je na dosah a 7) zachránit nás může jen Bůh. Jsem za toto období vděčný. Ne že bych si nepřipouštěl závažnost situace a hrozbu nákazy, ale snažím se vidět v této době příležitost. Příležitost, která se neopakuje. Příležitost, kterou je třeba chytit za pačesy. V pohodlném autě našeho nedělního křesťanství někdo zmáčkl brzdu a my všichni (nepřipoutaní) jsme se rázem ocitli na čelním skle. Někdo nám zavřel modlitebny. Ze dne na den. Co teď? Museli jsme velmi rychle, prakticky z týdne na týden, implementovat nové modely společných setkávání. Někteří se vydali cestou předtočených bohoslužeb s důrazem na vyšší kvalitu přenosu, nako

Starší miluje lidi, kterým slouží

V minulém příspěvku jsem napsal, že jsem spoustu radám, coby začínající kazatel, nenaslouchal. Dnes budu psát o radě, kterou jsem naopak poslechl, resp. neustále se rozhoduji jí naslouchat. Byl to můj mentor, duchovní otec, vzor v pastýřské službě, kterému jsem dal otázku, co by mi poradil na začátku mé služby duchovního. Jeho odpověď byla stručná, dodnes mi však zní v uších: "Matúši, vím, že miluješ Boha, miluj také lidi, kterým budeš sloužit". Tečka. Ticho. Nic víc. Opravdu? Žádný seznam, žádné priority, žádné úkoly, žádná varování? Miluj Boha a lidi. Jako by v této větě bylo obsaženo vše. Vše podstatné. Začal jsem se tímto doporučením řídit a totéž očekávám od starších, kteří stojí v duchovní službě spolu se mnou. Motivace lásky je ve službě stěžejní. Dokonce si myslím, že pokud je ve staršovstvu někdo, kdo má jinou motivaci - cítí tlak okolí, že by měl být starší nebo nikdo jiný nechtěl, nebo naopak vnímá tuto službu jako prestižní pozici a potřebuje si něco dokázat - n