Přeskočit na hlavní obsah

K čemu je dobrá koronavirová pandemie?

Ano, koronavirová pandemie ohrožuje naše zdraví i naše životy. Byť panika není na místě, opatrnost jistě ano. Města se vylidňují, těch pár jedinců, kteří běží do lékárny nebo do obchodu, dávají mnohem větší pozor na sebe i na ostatní. Dodržují rozestupy, myjí si ruce, nosí roušky, někdy i rukavice. Ten malý, lidským zrakem neviditelný vir rozhodně není naším přítelem. A nebudu se tvářit, že je. Nicméně kladu si otázku, zda to zlé, čeho se obáváme, co na nás útočí, může být k něčemu dobré?

Ano, může být. Přiznám se, že pro mě je tato doba v jistém smyslu darem. Pokud se vám jeví tento výraz jako nepatřičný, příliš troufalý, tak snad se shodneme, že tato doba může být pro nás alespoň příležitostí. Poskytuje nám totiž:


Příležitost k zastavení. Doba předkoronavirová byla příliš rychlá. A neustále zrychlovala. Teď se vše zastavuje. Až na výjimky nemůžeme vycházet z domu, zaměřujeme se jen na zajištění těch nejzákladnějších lidských potřeb. Zjišťujeme, že velká část naší aktivity, kterou jsme vyvíjeli dříve, je nadbytečná.

Slýchával jsem v církvi, ve které sloužím, stesky nad tím, jak na nic nemáme čas. Jak nás honí zaměstnavatelé, jak pociťujeme tlak v rodinách, jak ani na nedělních bohoslužbách si nemůžeme odpočinout. Každý po nás něco chce, všichni mají své nároky, nakonec i ten kazatel nás nenechá v klidu. Rádi bychom se zapojili do služby Bohu a lidem, ale... nemáme čas. Nestíháme. Mnozí z mých přátel žili s jazykem na vestě a s cílem dožít se prázdnin. Do jisté míry tomu rozumím, žili jsme totiž ve světě, ve kterém módou bylo být přezamestnán. Dívali jsme se skrz prsty na lidi, kteří "nic nedělali", nebo měli "zrovna volné odpoledne". Žili jsme životem přehlceným aktivitami a ke stejnému životnímu stylu jsme vedli naše děti.

Pro ty, kteří takto žili, je doba koronavirová úžasným darem. Najednou máme více času. Můžeme ho věnovat rodině (třeba my jsme znovu objevili krásu večerů, během kterých hrajeme spolu s dětmi deskové hry). Najednou máme čas, abychom studovali Bibli, četli knihy, sledovali filmy. Máme čas na Boha i na lidi. Máme tu unikátní příležitost restartovat svůj denní rytmus, přeskládat své hodnoty a začít dělat věci, na které jsme nikdy neměli dostatek času. Rozpoznávat Boží hlas ve ztišení vlastního nitra.

Můj kolega, Tomáš Kolman nabízí několik praktických rad, jak využít zpomalenou dobu k našemu užitku (https://www.facebook.com/tomas.kolman).


Příležitost uvědomit si křehkost lidského života. Pokud si někdo myslel, že lidstvo v 21. století má všechno ve svých rukou a nic ho nemůže ohrozit, teď si to již nemyslí. Částice o velikosti 120 nano metru dokáží dokonale narušit fungování světa, jak jsme jej doposud znali. Zamávat lidskou nabubřelostí a pýchou. Máme příležitost znovu si uvědomit křehkost bytí. Uvědomit si svoji vlastní zranitelnost, zranitelnost našich nejbližších. Ano, něčemu dokážeme zabránit díky naší opatrnosti a důslednosti, ale před mnohými skutečnostmi stojíme bezmocní. Opravdu nemáme všechno ve svých rukou, nejsme pány vesmíru. Máme příležitost sklonit se před skutečným Pánem světa, před Bohem a uznat svoji závislost na Něm samotném. Dát Boha na místo, které dosud okupoval člověk. Ať už můj čtenář je věřící nebo není, jistě bude se mnou souhlasit, že trocha pokory nám, lidem, neuškodí.

Tomáš Halík o křehkosti člověka píše toto: "Dlouho jsme byli opojeni mocí: nejen komunisté si mysleli, že „poručíme větru, dešti“, že vezmeme do své režie přírodu a dějiny, využijeme bezuzdně všechny možnosti, které nám poskytla technika, že se nebudeme ptát, zda všechno, co můžeme (ve smyslu: dokážeme), také můžeme ve smyslu „smíme“ (zda je to morálně přípustné a zodpovědné)." (https://www.seznamzpravy.cz/clanek/nas-svet-je-ne-mocny-cesi-to-ale-v-tezkych-casech-umi-rika-halik-93651).

Král David to vyjádřil svým poeticko-prorockým jazykem: "Všechny zemské končiny se rozpomenou a k Hospodinu se navrátí; před tvojí tváří se klanět budou všechny rodiny a národy. Vždyť Hospodinovo je království, on vládne nad národy! Všichni bohatí světa se před ním skloní, všichni do prachu klesající pokleknou - ti, kdo se při životě udržet nemohou! Jejich potomci mu budou sloužit, o Pánu budou vyprávět navěky" (Žalm 22,28-31).


Příležitost k radosti a vděčnosti. Uvědomuji si, že zvláště v době krize je jednoduché naskočit na vlnu paniky, strachu a fám. Uvěřit jim, nechat je jimi ovládnout, šířit je. Právě v této době máme příležitost jít proti proudu strachu, obav a zmatků, které se budou stupňovat. Přinášet naději. Infikovat lidi pokojem, radostí a vděčností. Aplikovat vakcínu dobrých zpráv a dobrých skutků.

Za jiných okolností bychom seděli v hospodě a brblali nad stavem společnosti, nad vládou, která nedělá co má, nad neviditelným prezidentem, nad chybějícími zdravotními pomůckami. Nejde přitom o to, abychom zakryli zrak před problémy a selháními jednotlivců nebo dokonce celého systému, ale abychom i v tomto čase byli posly dobrých zpráv a nositeli naděje.

Máme šanci znovu objevovat radostné maličkosti našeho všedního života, jako je východ slunce, užít si chvíli strávenou na čerstvém vzduchu, v klidu si vychutnat odpolední kávu. Můžeme se radovat třeba ze stoupajícího počtu lidí, kteří ze již vyléčili z onemocnění koronaviru. Zrovna, když píšu tyto řádky, na displeji mého iPhonu naskočila dobrá zpráva - pátý uzdravený v České republice! A bude jich přibývat. Není krásné, jak nouze dokáže lidi mobilizovat? Jak celé Česko šije roušky pro zachranáře, lékaře, zdravotní sestry, lékarníky, prodavače? Není toto důvodem k vděčnosti? Mimochodem, nemáte pocit, že lidé paradoxně mají k sobě blížv době, ve které není možné se fyzicky setkávat?

Můžeme dát příležitost vyrůst radosti, která není závislá na okolnostech života, vděčnosti, která nepotřebuje důvod. My, křesťané, máme zdroj této radosti v Ježíši Kristu. Apoštol Pavel po několikáté píše křesťanům ve Filipi stále stejná slova: "Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám: Radujte se!" (Fil. 4,4) a píše je v kontextu nepříliš příznivých okolností života. Sám je v karanténě římského vězení, rád by své přátele navštívil, aby se mohl radovat spolu s nimi. Ale nebude mu to dáno. Přesto nabádá k radosti bez ohledu na okolnosti. Radosti, jejímž zdrojem je Bůh.


Příležitost pojmout církev jinak než doposud. Nakonec chci psát o církvi. Církev totiž v době koronavirové dostala úžasnou příležitost přeskládat svůj ekklesiologický model, ve kterém dosud fungovala. Model sice zastaralý, ale stále s velkým počtem stoupenců. Model, ve kterém církevní budova je středobodem křesťanského života a služby. Jsem si vědom, že píšu tyto řádky v prostředí Církve bratrské, kde církevní budovy byly a jsou svým způsobem uctívány. Kazatel mohl sáhnout na cokoliv, ale když sáhl na budovu, končil. Církev musela mít lokalitu, ve které působila, nejlépe multifunční budovu, kde se odehrávalo takřka veškeré církevní dění. A běda, když nám někdo na naši budovu sáhl! Stala se totiž součástí naší církevní identity. Analýzu tohoto fenoménu přenechávám povolanějším, chci se zde pouze sdílet svou radostí!

Teď najednou všechny církevní budovy zejí prázdnotou, máme zavřeno. Rázem se těžiště sborového života přesunulo do našich rodin a my znovu objevujeme to, co naši otcové víry velmi dobře znali a z čeho vznikla Církev bratrská - domácí pobožnosti! Učíme se žít v rodinných komunitách namísto přicházet na bohoslužby. Aktivně se zapojovat a spoluvytvářet obsah pobožností místo pasivní účasti. Zjistit, že podstatou církve jsou vztahy, ne aktivity a církevní budovy. Žít misijní a učednický životní styl v kontextu svých komunit namísto pořádání velkolepých akcí. žít spolu s našimi dětmi, ne předat děti na nedělní besídku, aby nepřekážely. A spolu s tím znovu promýšlet úlohu kazatelů, pastorů, farářů, kněží.

Zdá se, že vnímání doby prostupuje napříč církevními denominacemi. Marek O. Vácha napsal: "... uvědomění, že katedrály a kostely jsou zbytečné. Že vztah k Bohu je něco jiného než ty vnější stavby... Tohle všechno je pryč a jdeme k podstatě" (https://www.krestandnes.cz/marek-o-vacha-vztah-k-bohu-je-neco-jineho-nez-vnejsi-stavby/).

Tomáš Holub napsal na Twittru toto: "Ptám se Boha i sám sebe: nevolá nás současná situace k hlubší změně ve stylu pastorace? Nemáme položit zásadní důraz na malá domácí společenství, na rodinnou církev? Není právě toto obrácení a obnovená víra v evangelium...?" (https://twitter.com/TomasHolubPB/status/1238845895489327105).

Do třetice, z evangelikálních vod. David Novák: "Často jsme slýchávali a říkali, že Kristus je základem naší církve. Jenže jinak se to říká, když se pravidelně scházíme a jsme spolu v kontaktu, a jinak, když jsou modlitebny zavřené a společně nemůžeme konat nic. Jenže právě, když spolu nejsme, se ukáže, co nebo kdo je vlastně naším základem." (https://portal.cb.cz/2020-pastyrsky-list-davida-novaka-brezen-2020).

Přeji si, abychom tento nový ekklesiologický model naplno využili v době, kdy odezní hrozba koronavirové infekce. Je tolik lidí, kteří nikdy nepřekročí prah našich posvátných modliteben a kostelů, ale dají se pozvat do našich domácností. Nepotřebují instituci, hledají vztah. A těším se, až se znovu všichni spolu setkáme! To bude, panečku, oslava!

P.S. Tak dlouhý blog byste nikdy nečetli, nebyť koronavirové pandemie... 😏

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ďábelská interpretace Žalmu 91

V době řádění koronavirové infekce se moje mysl často vrací k Žalmu 91. Kdykoli ho čtu, je pro mě velikým povzbuzením. Pomáhá mi obracet můj zrak na Toho, kterému se nic nevymklo z rukou. Tento žalm se stal předmětem spoustu citací na sociálních sítích, zvláště ty pasáže o moru:

"Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší" (3.v.), "nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním" (5-6.v.), "žádné neštěstí se ti nepřihodí, rána se vyhne tvému obydlí" (10.v.)...

Viděl jsem některé statusy a setkal jsem se s postojem některých křesťanů, že věřící se nemusí obávat ničeho, jelikož Bůh zaslíbil, že žádná nákaza se nás nedotkne. Dokonce, že koronavirus je Božím trestem pro nevěřící... ale křesťané - ti jsou v bezpečí, vždyť "po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíc po tvé pravici, tebe to ale nechá být" (7.v.). Těžký kalibr! Ano, hluboce věřím, že Bůh koná záz…

Starší jako modlitební jednotka

Vnímám úkol staršovstva především v duchovní službě, a to službě modlitebníka. Starší by měl být člověkem modlitby, pak až činu.

Modlitba je neviditelný základ všeho, co se děje ve sboru. Jako mladý vikář jsem se ptal zkušenějších, čím mám ve sboru začít, jak uchopit svoji službu, čemu dát prioritu. "Až budeš na novém místě, navštiv nejdříve všechny členy sboru" - říkali ti, kteří měli pastýřské obdarování. "Přemýšlej nad směřováním sboru a pracuj nad strategickým plánem" - říkali ti s apoštolským rozhledem. "Zaměř se na kvalitní kázání a vyučování" - radili učitelé. Já je neposlechl. Dříve, než jsme se staršovstvem otevřeli otázku vize, než jsme připravili tématický plán kázání, než se mi povedlo navštívit alespoň některé členy a seznámit se s nimi, inspiroval jsem staršovstvo a sbor, abychom vstoupili do řetězového půstu a modliteb. Dodnes mám v kanceláři arch, který jsme vyvěsili na dřevěné obložení u vchodu do modlitebny tak, aby byl všem na očích. Ka…