Koho ve staršovstvu nechceme?

Sbor, který vedu, čekají záhy volby do staršovstva. Volby jsou v našem církevním zřízení nástrojem, díky kterému společně rozpoznáváme Boží vůli, Boží povolání jednotlivců ke službě ve staršovstvu. Nemělo by jít o pouhou preferenci jedněch kandidátů před druhými, ale o skutečné hledání před Boží tváří těch, které Pán církve k tomuto úkolu povolal a určil.

Původně jsem chtěl psát o kritériích, podle kterých bychom se měli orientovat, ale pak jsem se rozhodl pojmout svoje oslovení jinak a spíše přemýšlet o tom, koho ve staršovstvu nechceme. Tím chci záměrně bořit obecnou kulturu CB, kdy jsme rádi za každého, kdo se nechá napsat na kandidátku. Ne, že bych za tyto odvážné muže a ženy nebyl rád. Ale rád bych, abychom si kladli vyšší cíle. Záleží totiž na tom, kdo sbor vede a jací jsou ti, kteří jej vedou. Protože jací jsou vedoucí, takový je sbor. Jak odvážní, moudří a citliví na Božího Ducha vedoucí jsou, tak vedou i celý sbor. Mohou se stát katalyzátorem Božího jednání nebo jeho brzdou. Klaďme si tedy vyšší cíle.

Koho tedy ve staršovstvu určitě nechceme?

Nechceme kandidáty, kteří staršovství považují za odměnu. Dost se napracovali v církvi, mají tedy nárok na to, aby zasedli u rozhodovacího stolu. Chceme ty, kteří o sobě neustále pochybují, mají však jistotu v Pánu a Boží slovo (ne jejich vlastní zkušenost) je pro ně nejvyšší autoritou. Staršovstvo je práce (její břemeno spočívá v odpovědnosti), zároveň je to radost z toho, co Bůh dělá s námi, uprostřed nás a skrze nás.

Nechceme ani ty, kdo jednání staršovstva považují za kolbiště zájmů, které je třeba protlačit nebo naopak vyvážit zájmy jinými. Staršovstvo je tým, který má mít na zřeteli jeden zájem, a sice zájem Božího království. Nezastupujeme zájmy žádné ze skupin, která je ve sboru. Taháme za jeden provaz, provaz Božího království. Politika se odehrává v poslanecké sněmovně, v Božím království věci fungují jinak.

Nechceme ve staršovstvu ty, kteří jen přikyvují tomu, co říkají druzí a tím pádem jsou jen do počtu. Chceme ty, kteří mají odvahu vyjádřit svůj názor i přes to, že je odlišný a pokoru, aby se ztotožnili s názorem celého staršovstva i přesto, že jej osobně nesdílí. Chceme týmové hráče, kteří si projevují vzájemnou úctu aniž by ztratili svůj jedinečný pohled na Boha, církev i komunitu lidí.

Nechceme starší, kteří přijdou kazateli říct, co má dělat a v čem se mýlí. Chceme budovat tým, který rozumí tomu, že sbor je veden staršími i kazatelem. Tým, který je si navzájem vykazatelný a který jako celek se zodpovídá členskému shromáždění. Tým, ve kterém jsme navzájem zastupitelní, neseme svá břemena i své slabosti, pomáháme si a stojíme jeden za druhým.

Nechceme ty, kdo strhnou směřování sboru jiným směrem. Jako starší spolu s celý sborem jsme přijali od Hospodina vizi a vyšli jsme jí vstříc, proto hledáme ty, kdo nás na této cestě podpoří. Teď není čas na změnu směru, je čas vzít vážně to, k čemu nás povolal Pán církve a uvádět to do praxe.

Nechceme ty, kteří považují staršovstvo za ryze pracovní, služební záležitost. Chceme ty, kteří jsou otevření vytvářet užší vazby, možná i přátelství, každopádně jsou otevření nejen nahlížet do životů druhých, ale nechat si nahlédnout do svého vlastního. Proto pořádáme aktivity i mimo jednání staršovstva. Večeře s manželkami/manžely, grilovačky, výjezdní jednání. To vše vyžaduje náš čas a angažovanost.

Nechceme starší, kteří považují staršovství za pouhý úkol (jeden z mnoha úkolů). Je to povolání, tedy jsou staršími i tehdy, když je po „staršovstvu“, stejně jako lékař je vázán hippokratovou přísahou i tehdy, když je na dovolené. I starší mají svůj slib, který berou velmi vážně. Slouží i tehdy, když nejsou na „rozpisu“ jednoduše proto, že přijali toto povolání za své.

Nechceme ty, kteří všechno vědí, vše viděli a znají, nepotřebují se vzdělávat, nepotřebují růst. Takoví se budou cítit ve staršovstvu nepatřičně, protože budu vytvářet tým, který záměrně hledá inspiraci, občas spolu čte knihy, vzdělává se, roste a zraje. Nepovažujeme se za hotové služebníky, ale za lidi na cestě.

Nakonec nechceme takové, kteří nevědí, jaká jsou jejich duchovní obdarování a nezáleží jim na tom, aby je rozpoznávali a sloužili v souladu s nimi. Potřebujeme, aby se ve staršovstvu projevovalo apoštolské obdarování, prorocké, učitelské i pastýřské. Protože jedině tak budeme schopni naplnit to, co se po nás žádá - abychom byli pastýři Božího stáda, jeho dohlížitelé a vedoucí. Potřebujeme pestrou paletu darů a jejich nositelů, tedy následovníků Ježíše, kteří jsou naplněni Božím Duchem, jsou si vědomí svých duchovních darů a slouží v souladu s nimi. Jinak se vše bude dít z vlastní síly, a to nechceme.

Mou modlitbou je, abychom měli odvahu odcházet od starých vzorců, se kterými jsme se léta spokojili a nacházeli vzorce nové, více odpovídající kultuře Božího království také v oblasti vedení místních sborů.