Přeskočit na hlavní obsah

Koho ve staršovstvu nechceme?

Sbor, který vedu, čekají záhy volby do staršovstva. Volby jsou v našem církevním zřízení nástrojem, díky kterému společně rozpoznáváme Boží vůli, Boží povolání jednotlivců ke službě ve staršovstvu. Nemělo by jít o pouhou preferenci jedněch kandidátů před druhými, ale o skutečné hledání před Boží tváří těch, které Pán církve k tomuto úkolu povolal a určil.

Původně jsem chtěl psát o kritériích, podle kterých bychom se měli orientovat, ale pak jsem se rozhodl pojmout svoje oslovení jinak a spíše přemýšlet o tom, koho ve staršovstvu nechceme. Tím chci záměrně bořit obecnou kulturu CB, kdy jsme rádi za každého, kdo se nechá napsat na kandidátku. Ne, že bych za tyto odvážné muže a ženy nebyl rád. Ale rád bych, abychom si kladli vyšší cíle. Záleží totiž na tom, kdo sbor vede a jací jsou ti, kteří jej vedou. Protože jací jsou vedoucí, takový je sbor. Jak odvážní, moudří a citliví na Božího Ducha vedoucí jsou, tak vedou i celý sbor. Mohou se stát katalyzátorem Božího jednání nebo jeho brzdou. Klaďme si tedy vyšší cíle.

Koho tedy ve staršovstvu určitě nechceme?

Nechceme kandidáty, kteří staršovství považují za odměnu. Dost se napracovali v církvi, mají tedy nárok na to, aby zasedli u rozhodovacího stolu. Chceme ty, kteří o sobě neustále pochybují, mají však jistotu v Pánu a Boží slovo (ne jejich vlastní zkušenost) je pro ně nejvyšší autoritou. Staršovstvo je práce (její břemeno spočívá v odpovědnosti), zároveň je to radost z toho, co Bůh dělá s námi, uprostřed nás a skrze nás.

Nechceme ani ty, kdo jednání staršovstva považují za kolbiště zájmů, které je třeba protlačit nebo naopak vyvážit zájmy jinými. Staršovstvo je tým, který má mít na zřeteli jeden zájem, a sice zájem Božího království. Nezastupujeme zájmy žádné ze skupin, která je ve sboru. Taháme za jeden provaz, provaz Božího království. Politika se odehrává v poslanecké sněmovně, v Božím království věci fungují jinak.

Nechceme ve staršovstvu ty, kteří jen přikyvují tomu, co říkají druzí a tím pádem jsou jen do počtu. Chceme ty, kteří mají odvahu vyjádřit svůj názor i přes to, že je odlišný a pokoru, aby se ztotožnili s názorem celého staršovstva i přesto, že jej osobně nesdílí. Chceme týmové hráče, kteří si projevují vzájemnou úctu aniž by ztratili svůj jedinečný pohled na Boha, církev i komunitu lidí.

Nechceme starší, kteří přijdou kazateli říct, co má dělat a v čem se mýlí. Chceme budovat tým, který rozumí tomu, že sbor je veden staršími i kazatelem. Tým, který je si navzájem vykazatelný a který jako celek se zodpovídá členskému shromáždění. Tým, ve kterém jsme navzájem zastupitelní, neseme svá břemena i své slabosti, pomáháme si a stojíme jeden za druhým.

Nechceme ty, kdo strhnou směřování sboru jiným směrem. Jako starší spolu s celý sborem jsme přijali od Hospodina vizi a vyšli jsme jí vstříc, proto hledáme ty, kdo nás na této cestě podpoří. Teď není čas na změnu směru, je čas vzít vážně to, k čemu nás povolal Pán církve a uvádět to do praxe.

Nechceme ty, kteří považují staršovstvo za ryze pracovní, služební záležitost. Chceme ty, kteří jsou otevření vytvářet užší vazby, možná i přátelství, každopádně jsou otevření nejen nahlížet do životů druhých, ale nechat si nahlédnout do svého vlastního. Proto pořádáme aktivity i mimo jednání staršovstva. Večeře s manželkami/manžely, grilovačky, výjezdní jednání. To vše vyžaduje náš čas a angažovanost.

Nechceme starší, kteří považují staršovství za pouhý úkol (jeden z mnoha úkolů). Je to povolání, tedy jsou staršími i tehdy, když je po „staršovstvu“, stejně jako lékař je vázán hippokratovou přísahou i tehdy, když je na dovolené. I starší mají svůj slib, který berou velmi vážně. Slouží i tehdy, když nejsou na „rozpisu“ jednoduše proto, že přijali toto povolání za své.

Nechceme ty, kteří všechno vědí, vše viděli a znají, nepotřebují se vzdělávat, nepotřebují růst. Takoví se budou cítit ve staršovstvu nepatřičně, protože budu vytvářet tým, který záměrně hledá inspiraci, občas spolu čte knihy, vzdělává se, roste a zraje. Nepovažujeme se za hotové služebníky, ale za lidi na cestě.

Nakonec nechceme takové, kteří nevědí, jaká jsou jejich duchovní obdarování a nezáleží jim na tom, aby je rozpoznávali a sloužili v souladu s nimi. Potřebujeme, aby se ve staršovstvu projevovalo apoštolské obdarování, prorocké, učitelské i pastýřské. Protože jedině tak budeme schopni naplnit to, co se po nás žádá - abychom byli pastýři Božího stáda, jeho dohlížitelé a vedoucí. Potřebujeme pestrou paletu darů a jejich nositelů, tedy následovníků Ježíše, kteří jsou naplněni Božím Duchem, jsou si vědomí svých duchovních darů a slouží v souladu s nimi. Jinak se vše bude dít z vlastní síly, a to nechceme.

Mou modlitbou je, abychom měli odvahu odcházet od starých vzorců, se kterými jsme se léta spokojili a nacházeli vzorce nové, více odpovídající kultuře Božího království také v oblasti vedení místních sborů.

Komentáře

  1. nu, ale co to je ta kultura Božího království? není náhodou totožná s kulturou lidského humánního života? nač tedy křesťanství?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdyby nebylo křesťanství, nevedli bychom tu diskuzi o humanismu, protože by žádný nebyl.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Odvaha říci ANO Božímu povolání

Tento text píšu během vánočních svátků, během kterých přemýšlím nad příběhem Josefa, Mariina snoubence, Ježíšova otčíma. Toto přemýšlení se pak přetavilo do kázání na Boží hod vánoční. Josefův příběh je fascinující! Evangelista Matouš nám jej představuje jako člověka, který měl odvahu říct ANO Božímu povolání, byť to nebylo pro něj konformní, byť měl svoje plány a ty Boží mu jej jaksi narušily. Byl ochoten říci ANO, aniž by jakkoli promluvil. Ne že bych předpokládal, že Josef nikdy nemluvil, nicméně v evangeliích nečteme žádnou Josefovu přímou řeč. Oproti Marii a jejímu slavnému Magnificat, tedy modlitby „Má duše velebí Pána!“ U Josefa tomu tak není. Josefovo ANO se totiž zrcadlí v jeho postojích, rozhodnutích, v jeho jednání. Josef je muž činu. Josefovo ANO znamenalo v první řadě poskytnutí své snoubence ochrany před veřejnou potupou a pohaněním. Jeho zbožnost a spravedlnost se projevuje už v úvaze, zda Marii potají neopustit. Bylo by to tak lepší pro ni. Byla by to ostuda v cel...

Bůh mluví tady a teď

Jak Duch svatý mluví k člověku? Různými způsoby, formami a pestrými barvami. Protože je to Bůh. Je tvůrčí, není nudný a monotónní. Vždy mě fascinoval příběh Simeona. Duch svatý byl s ním. Duch svatý mu řekl, že nezemře, dokud nespatří Mesiáše. Duch svatý jej vedl do chrámu. Jistě Duch svatý mu dal do úst slova, která pak pronesl jako prorockou řeč o Ježíši, ale i osobní důrazy, které směřoval Ježíšovým rodičům. Navíc se jeho příběh odehrává před letnicemi, tedy v době, kdy bylo docela výjimečné, aby lidé byli takto vedeni Duchem svatým. My žijeme v době jiné, letnice už byly. Duch svatý byl dán všem Ježíšovým učedníkům. Tedy i nám. Podle naší věrouky jej přijímáme při křtu, protože nelze přijmout Krista a nepřijmout Ducha svatého, vlastně přijmout jen část Boha. Spolu s Bohem Synem jsme tedy přijali také Boha Otce a Boha Ducha svatého. Otázka nicméně zůstává: Jak být veden Duchem svatým? Co to vlastně znamená? Být veden Duchem znamená nasloucha...